Dámy a pánové, je to tady! Kalifornští nástrojáři podruhé v Praze! Pro mnohé příliš nafouknutá bublina, pro jiné fenomén, který rychle dorůstá PINK FLOYDovských rozměrů a současné tvrdé hudbě otvírá nové dosud nespatřené dimenze, zavítal do Čech na svůj první samostatný koncert. To, že koncerty TOOL jsou díky schyzoidním videoprojekcím, pódiovým choutkám páně Maynarda a celkové atmosféře netradičním zážitkem jsem tušil, ale jaké to vlastně bude celé na vlastní kůži? S chutí jsem vyzvedl kolegu RadicalCuta (alias Sametovéouškojakváza, pozn. DKM) z Holešovického metra a tradá okusit tento nevšední zákusek!

Hala nebyla ani z poloviny zaplněná, když jsme do ní třicet minut před osmou vstoupili. Z reproduktorů dusala taneční rytmika, která se postupem času ohýbala v různé kreace, až se zvrhla v rytmické parciální zlomky od švédských matematiků MESHUGGAH. Po těch nastoupil ohlušující hukot, s příchodem Justina Chancellora, spodkům začala táhlým vytím sekundovat kytara po celý koncert statického a klidného Adama Jonese - a úvod byl zřejmý - tedy patřil mezihře „Lost Keys“ z posledního alba „10000 Days“. Na obrovské zástěně, rozdělené na čtyři díly, počala kouřová videoprojekce a to už přicházel i bubeník Danny Carey, čímž intro přerůstává ve více jak desetiminutový opus „Rosetta Stoned“. A kdo to ještě chybí? Ano, zlaté hrdlo Maynarda Jamese Keenana. Ten si se svým příchodem s posluchači trochu zalaškoval - kdo neznal TOOL a nevěděl, že jeho obvyklá pozice je na vyvýšeném místě vedle bicích, kde většinu koncertu pouze vrhá stín na videoprojekci, mohl být trochu zmaten, neboť Maynardova silueta se ponejprv zjevila v gargantuovské velikosti na projekci a všimnul jsem si, že mnozí kolegové zmateně skenují pódium a hledají, kdeže ten drobný šibal vlastně je. Ten v tu dobu ještě na pódiu nebyl, nenechal však na sebe čekat dlouho.

Zvuk prvních dvou skladeb se mi zdál ještě dost neučesaný, na čem se však TOOL zvukově našli byla třetí vypalovačka „Stink Fist“, na kterou bouřlivě zareagovalo obecenstvo v té chvíli více jak do tří čtvrtin zaplněné T-mobile arény. Tímto momentem strhli nástrojáři většinu přítomných do svých hudebních vizí. Maynard do půl těla nahý, s texaským kloboukem na hlavě bavil přítomný dav svojí velmi svéráznou a neotřelou pohybovou aktivitou, Justin většinu koncertu houpavě přirážel pánví do svého nástroje, takže to občas připomínalo podivnou soulož, ve které se hluboce prohýbal a jeho hříva zuřivě lítala vzduchem. Když zazněly tóny čtvrtého hudebního kolosu, kterým byl další kousek z alba „Ænima“ zvaný „46&2“, v prvních řadách to již viditelně vřelo. Tyto skladby doprovázely samozřejmě naprosto jedinečné koncertní verze videoklipů , které patří jednoznačně k tomu nejlepšímu co na kolbištích tohoto druhu umění kdy vzniklo - dokonalé souznění hudby a obrazu.

Pozornému uchu neušlo několik instrumentálních povolností, stejně tak jako i koncertních úprav skladeb - nejcitelnější byla asi ve skladbě „Schism“, kdy uvolňující pasáž ve zlatém řezu nabrala dvojnásobné obrátky, které citelně zacloumaly s prvními řadami. Vyzbylo i místo na drobně ambientně-industriální mezihry, které vždy plynule přecházely do známých skladeb. Několik válů před koncem si kapela dopřála přestávku, sešla se pod Maynardovým stanovištěm a vtipně naslouchala ohlasům lidí. Když hluk z publika přerostl (ne)únosnou mez, chopili se TOOL opět svých nástrojů a přihodili několik skvostů. Set zakončili majestátním zvukořezem „Aenima“, zmizeli a byl konec. Žádné další přídavky, prostě se rychle něco po desáté hodině vyklidilo pódium a všem bylo jasné, že další domáhání se je zbytečné. Neuvěřitelný zážitek, který vás dokázal strhnout, pojmout, spolknout, žvýkat a pak bez milosti vyplivnout.

Zvuk byl téměř po celou dobu ve středech a výškách krásně čitelný, zvláště bicí famózního Careyho byly naprosto skvělé a každé cinknutí bylo slyšet, jedinou výjimkou byly kopáky, které se ve spodcích značně mazaly s basou a tvořily tak poměrně nečitelnou a neprůhlednou kaši. Kytara, držená vyrovnaným statikem Adamem nádherně řezala, či podle potřeby dotvářela atmosféru, Maynard, když právě neprováděl nějaké lascivní prostocviky, umocňoval některé pasáže syntezátorem, který měl vedle sebe instalovaný na otočném pultíku a téměř se vyhýbal jakémukoliv obšírnému komentáři mezi skladbami. V playlistu bylo k vidění to nejlepší z celé tvorby TOOL, přičemž byl kladen jasný důraz na skladby, u nichž bylo jasné, že budou koncertně fungovat… a také že fungovaly!!! Jedinečný koncertní zážitek, který pro mne tento rok asi nic jiného nezastíní.

Playlist:
1. Lost Keys
2. Rosetta Stoned
3. StinkFist
4. 46&2
5. Jambi
6. Schism
7. Right in Two
8. Sober
9. The Pot
10. Lateralus
11. Vicarious
12. Aenima

Fotografie ilustrační: www.toolband.com